NEKLIDNÉ BLONDÝNY (Zdeněk Jarchovský)

Tato finálová povídka byla do soutěže přijata pod číslem 334.

Býval to nádherný svět a báječná planeta, když jsem do něj tenkrát protunelovala. Všude spousta volné energie, svobodného prostoru a kořisti. Velmi příjemné pro život skrytého Dravce. Malá endemitní rezervace na okraji universa, dala by se nazvat i rájem. Také zde se tuneluje, někdy i ve velkém. Komu se to nedaří, tak si alespoň užívá jízdu podzemní dráhou. Místní obyvatelé, říkají si lidé, se rádi sdružují, a aby netrpěli samotou, stále hovoří se svými blízkými přes komunikační krabičky. Ty si přidržují horní končetinou k tomu uzpůsobenou, případně si komunikátor připevňují k hlavě, v druhé volné končetině drží plastovou láhev s vodou. Při řeči jim vysychá v krku a musí se často zavlažovat. Jinak jsou báječní, téměř mírumilovní, málo neagresivní, důvěřiví a předvídatelní, proto je na planetě bezpečno. Těžko uvěřit, že patří do čeledi humanoidů. Jejich spektrální vidění je omezené, a proto se rádi přibarvují, malují a zdobí lesklými cetkami. Pro zvýšení atraktivity je povoleno i do určité míry odhalovat tělo a v tom jsem úspěšná. Vždy se mi dařilo upoutávat pozornost všech lidí v dohledu, líbí se jim hladké povrchy a hebké materiály, proto jim říkám Měkkýši, lépe to vystihuje jejich povahu i obranyschopnost.

Dařilo se mi mezi nimi přímo báječně. V něžně antropoidní transformaci, tvář jako ze starého obrazu a s tělem modelovaným podle jejich módního časopisu. Nikdo neodolal a stal se mojí kořistí. A ani se to nepoznalo v pouličním hemžení a spektrální slepotě.

Pohoda vydržela po mnoho planetárních oběhů až do nedávného odpoledne. Obvyklá cesta podzemkou. Já seděla vprostřed vagónu a rozdávala úsměvy. Okolní Měkkýši hovořili se svými blízkými a sledovali mě, někteří s potěšením, jiní se závistí. Nejvíce se mi líbil puberťák naproti, snažil se mě svlékat pohledem, emocionálně zcela rozložený. Vedle něj dřepěla jeho matka, probodávala mě pohledem a syčela synkovi do ucha. Ani nepostřehla, že její nezdárný potomek viditelně ohluchl, protože na svůj monolog nepotřebovala odpověď. Příjemná cesta, jen si vybrat to nejlepší.

Ale každá idyla jednou skončí, najednou se prudce rozštěkal pes. Malá hloupá čivava zuřivě cenila zuby na někoho u vchodu. Nic význačného jsem však nepostřehla. Blondýna od sousedních dveří přestala hovořit do svého komunikátoru a pro změnu do něj ťukala prstem. I ostatní hovořící projevili neklid, také ztráceli signál.

„Připravte si jízdní doklady,“ ozval se urostlý elegán a předváděl známku označující revizora.

„Zase buzerace,“ otráveně prohlásila blondýna odnaproti a přestala ťukat na mikrofon.

„Další, kterýmu se nechce makat, ani psovi se to nelíbí,“ ozývaly se poznámky ze všech stran. Měkkýši začali hrabat po taškách, kabelkách a kapsách. Ono se totiž za potěšení tunelování podzemkou musí platit. To já se nikdy placením za jízdu neobtěžovala a tedy ani tentokrát. Problém se vždy vyřešil úsměvem. Stačilo našpulit namalovaná ústa do srdíčka a ukázat perleť horních řezáků. To jsem už zažila mockrát. Na všechny zabírala noha přes nohu a puberťák naproti vyvalil oči. Pohledem mi mířil od kolena výš, zvedaly se mu kalhoty a matka ho mlátila do ramene, aby se probral z hormonálního transu. Víc mě zajímal ten kontrolor.

Takový akorát a dokonce hezký, jen se mi trochu nezdál. Svou práci neodbýval, každému z prověřovaných se podíval do očí a poděkoval. Přejela jsem pohledem zpět na soptící matku a krve by se ve mně nedořezal. Ve světle polarizovaném odrazem přes okenní sklo se objevily mlhavé kontury úzkého týlu pokrytého kovovými ostny.

„Targ!“ došlo mi. Lovec. Nejvyšší nebezpečí. Hroty jeho ostnů cinkaly o titanový kyrys, těžkou zbraň nesl na rameni, ale ještě si mě nestačil všimnout. Otevřela jsem kabelku a sevřela svůj kvantový vyžínač, jen pro klid. Ostatní pasažéři nemohli nic zpozorovat, protože Měkkýši díky své spektrální slepotě vnímají jen povrch, a to ještě jen někdy. Sakra, mohl mě varovat výpadek signálu komunikátorů.

„Víte, že nemáte právo kontrolovat v jedoucích dopravních prostředcích?“ předešla jsem kontrolora otázkou. Zíral na mě tupě a já předstírala šmátrání v kabelce.

„To říkáte hloupost,“ opáčil ostře, můj výstřih a přehozené koleno ignoroval. Toho byl schopný jen Targ.

„Myslím, že jste si nenastudoval přepravní řád,“ nasadila jsem úsměv, „jste vy vůbec revizor?“ To ho naštvalo, svraštil obočí a sáhl po legitimaci. „Takových si může každý namastit na laserové kopírce plnou vanu!“ uzemnila jsem ho a ušklíbla se nad dokumentem. „Cestující jsou za jízdy povinni se držet. To byste teda měl vědět!“

„Já přece nejsem cestující, já jsem orgán,“ vyštěkl a ohlédl se po smějících se tvářích všude v okolí.

„Aha,“ nedala jsem mu domluvit, „na vás tedy neplatí zákony, ani gravitace. To by znamenalo, že když sebou dopravní prostředek trhne, vy neupadnete. To jste tedy pěkný orgán, to vám povím.“ Čas pracoval pro mě. Kdo se v okolí nedusil smíchy, ten se alespoň popadal za břicho.

„Ukažte mi vaše dokumenty, tohle si nesmíte dovolovat!“

„Vy nemáte autorizaci ke kontrole osobních dokumentů,“ pronesla jsem důrazně, „k tomu potřebujete doprovod policisty.“ Chtěla jsem se vysmát Targovi do obličeje, ale přešel mě humor. Zazírala jsem do dvou černých otvorů v Targově helmě. Jak stál nade mnou, zahlédl zřejmě můj polarizovaný odraz v okně a pro něj jsem byla jen kořistí. Přestal se přetvařovat, ale pasažéři si změny nemohli všimnout, bavili se dál, pod povrch neviděli.

Targ sjel pohledem do mé pootevřené kabelky a ztuhl překvapením, já byla o krok napřed. Naštěstí přišla stanice. Deformovala jsem do chvějivé stuhy a vinula se maximální rychlostí mezi nohami vystupujících a dál chodbami. Pro Targy je takový terén nevýhodný, nedeformují a pod nízkým stropem chodeb podzemky nemohou používat skoky.

V tichém koutku za výtahy jsem se zastavila, nasoukala do kabelky a zavřela za sebou. Jako by z dálky doléhal rozhořčený křik z chodeb, potom těžké dupání. Nervy mi tekly v nejčernější tmě subprostoru, bylo to kdo z koho, až jsem trhla závěrem kabelky a provedla inverzi prostoru. V pravý čas. Stála jsem sama v tichém koutku a v kabelce se zuřivě a marně zmítal Targ – Lovec.

Kabelka skončila ve vraku starého auta, vrak v hydraulickém lisu a úhledný balíček kovu doputoval bezpečně do železáren. Jenže staré a bezstarostné časy skončily.

Od té doby žiji ve strachu a stresu. Jako nějaká hloupá měkkýšská kráva vodím čivavu, chodím s mobilním telefonem na uchu a hlídám poruchy v příjmu signálu. V druhé ruce držím zrcadlo a sleduji prostor okolo sebe. Kam pronikl jeden Lovec, může protunelovat i druhý.