Poslíček (Martin Stručovský)

Tato finálová povídka byla do soutěže přijata pod číslem 92.

Z letargie mě vytrhnou tři výstřely.

Švihnu pohledem před sebe.

Vidím neoholenýho chlápka v černým obleku.

Už zase!

Zavrčím a skočím po něm.

Rveme se.

Přetahujeme o zbraň.

Lidi řvou. Panikaří.

Třikrát po sobě kopnu chlápka do hrudi.

Máchne po mě pravačkou, proměněnou v dráp.

Vlkodlak, bleskne mi hlavou.

Tak proto vždycky přežil.

Jen tak tak se vyhnu.

Pak nějaký šikula stiskne ruční brzdu.

Metro sebou trhne.

Narazím do stěny.

Naštěstí se včas vzpamatuju.

Doběhnu k němu.

Leží nemohoucí na podlaze.

Přemýšlím, zda ho zabít.

Ale nakonec ho přetáhnu hlavní po rypáku.

Tohle mi získá jen malý náskok, ale musí to stačit.

Jsem zloděj.

Ne vrah.

Popadnu kufr a vypadnu ven.

Už se mě v životě několikrát pokoušeli zabít. Jednou se to

málem povedlo, ale přežil jsem, když tedy nepočítám drobné

změny jako je dlouhá jizva v obličeji. Jenže za posledních osm

hodin se mě pokoušeli oddělat už třikrát. Jsem si jistý, že za

to může kufr s neznámým obsahem, který nesu v ruce. Ne, s nikým

jsem si ho nevyměnil. To si mě jen nějaký chlápek v baru najal,

abych ho přepravil z jednoho konce na druhý. Sakra, nejsem žádnej

kurýr, ale tentokrát jsem neměl na vybranou. Poslední akce se

kvůli zátahu fízlů posrala a don Garza chtěl investovaný prachy

zpátky. Jinak mi prej ufikne koule.

Vyběhnu z tunelu. Občané na mě ukazují, ale já si to namířím

rovnou na eskalátor. Neustále se rozhlížím kolem, zda nezahlídnu

nůž, pistoli, dráp nebo něco podobnýho. Venku si odmávnu taxík.

S úlevou se zabořím do sedadla a vychutnávám si chvíle klidu.

Dneska mám vážně dost.

Asi po dvou minutách si uvědomím, že jedeme špatným směrem.

Napřed mě napadne vyskočit ven. Ale pak to zamítnu. Když vypustí

ze stěn uspávací plyn, skoro vyprsknu smíchy. Na mě totiž

žádné uspávací prostředky nezabírají. Nicméně zavřu oči a

lehnu, abych ho mohl ve správnou chvíli překvapit.

Dopadnu na tvrdou zem. Koutkem oka spatřím dlouhou místnost se

zavřenými dveřmi. Řidič se o kousek dál baví s dalším

chlápkem, který tu na nás čekal.

„Tenhle kšeft je vážně o držku. Nečakal jsem, že se tak

zkomplikuje, Vincente.“

„Nechápu, jak se nám to mohlo stát, Aldo. Jak nás vůbec mohl

Bill podfouknout a sám se pokusit prodat zboží? Vždyť je to náš

bratr.“

„Byl,“ odsekne Vincent.

„Co tenhle sviňák?“

„Billův komplic nebo spíš kupující.“

„Nevypadá na někoho, kdo…“

„To sice ne, ale i tak je pěknej parchant. Pokud sis všiml, tak

nosí rukavice, parapsychologie je při lovu na něj vyloučená.

Naštěstí ho dokážeme vyčmuchat.“

„A nezapomeň, že Ordellovi pěkně nakopal prdel.“

„Sorry, že ruším rodinnou diskuzi, hoši.“

Pohled se jim zastaví na Ritě – brokovnici, kterou mi kdysi

zabudovali, když jsem přišel o levou paži.

Ani se nepohnou.

Asi jim připadám jako stvoření z fantasy země.

U vlkodlaků trochu zvláštní.

„Co je v tom posraným kufru?“

„Běž do prdele!“ vytáhne Vincent pistoli.

„Špatná odpověď!“

BANG! BANG! BANG!

Broky mu změní břicho v kráter po bombě.

Aldo se na mě hned vrhne.

Několikrát mě sekne tlapou do hrudi a obličeje.

Regenerace pracuje okamžitě.

Chytnu ho pod krkem a mrštím jím o stěnu.

Perfektně se do ní vlisuje.

Zopakuju otázku.

Chce mi vrazit kudlu do hrudi.

Jsem rychlejší.

Duté jehly z prstů mu skončí v krku.

Saju jeho krev.

Chutná jako bahno.

Ještě než vydechne naposledy, promění se do původní podoby.

KURVA! KURVA! KURVA!

Tohle jsem vůbec nechtěl. Už jsem vám jednou říkal, že jsem

obyčejný zloděj. Žádný vrah a už vůbec ne řezník. Občas mě

moje schopnosti pěkně serou. Ačkoliv nepopírám, že díky nim

ještě pořád dejchám. A to všechno kvůli jednomu mafiánovi,

kterej mě kdysi rozřezal a pak hodil polomrtvýho do řeky.

Do cíle je to jen čtvrt hodiny. V hlavě přerovnávám všechna

fakta, na který jsem narazil. Vychází mi z toho vzorec: zloděj

okrad zloděje a zloděj využil jednoho moulu, co byl po ruce. Jenže

ještě pořád mě tížily dvě otázky. A to sice, koho bratři

okradli a hlavně co se skrejvá v kufru. Ať je to co je to,

Vincentovi bratři to chtějí získat zpět. A původní majitel,

kterej o sobě zatím nedal vědět, určitě taky.

Jsem v pokušení se do něj podívat, ale myšlenku odeženu jako

bzučící mouchu. Nechci si pokazit pověst a jde mi hlavně o

prachy. Pět hadrů už jsem měl v kapse a dalších pět mě čekalo

po splnění úkolu. Příliš lákavý, než abych poslechl

našeptávajícího ďáblíka.

Možná si teď říkáte, jak je tohle možný. Možná si ťukáte

na čelo při slovech vlkodlak, chlápek s brokovnicí místo ruky.

No, naše světy se asi liší. Tyhle věci, stejně jako

čarodějové, upíři atd. jsou běžnou součástí mýho života,

stejně jako Facebook nebo McDonald toho vašeho.

Konečně jsem na místě. Barák je typu třetí cenovový:

stěny posprejovaný

vzduch zatuchlej

někde hraje hudba hodně nahlas

nájemnici jsou taky pěkně hlučný.

Vyjdu po neumytejch schodech do druhýho patra. Těkám očima zleva

doprava, až spatřím jméno Alexander Knockinger. Třikrát zaklepu.

Neotevře mi A. Knockinger, ale Vincent.

Tváří se potěšeně.

Já naopak nasraně.

Všechno mi dojde.

Jednu mu ubalím za ucho a proti jeho vůli se vecpu dovnitř

Krev mu teče z ucha. Snaží se vytáhnout zbraň, ale udeřím ho

kufrem do hrudi. Zakňourá bolestí. Chytnu ho za vlasy a dovleču na

balkón, kde mu hrozím rozplácnutím o asfaltovou silnici.

„Ty hnusnej hajzle!“ řvu na něj. „Chtěl jsi mít čistý

ruce, co?“

„Ne. Potřeboval jsem se zbavit bratrů a byl jsi zrovna po ruce.

Nic osobního v tom nebylo. Vážně.“

Přesně jak jsem čekal.

„Řekni mi heslo!“

„Chceš to prodat sám?“

„Dělej!“ rozkážu a povolím nepatrně ruku.

Zařve, ale nakonec zpívá.

Právě včas, protože dovnitř vnikne ozbrojené komando a pálí na

všechny strany. Zbývá jen jediné. Uchopím kufr. Pustím Vincenta,

který nestačí ani zamávat a pak sám skočím. I přes hvízdání

větru zcela jasně sluším bzučení nábojů.

Skok přežiju dopadem na karoserii auta.

Už vím, proč chtěli kufr zpátky. Uvnitř se ukrývala opravdová

bomba – plány na novou, ještě nepostavenou bitevní stíhačku z

dílny společnosti Exitium Tech. Za tohle by mi nejrůznější

zločinecké organizace zaplatili majlant. Ale proč dlouze hledat

kupce, když můžu plány prodat nazpět majiteli za několikrát

vyšší cenu?

Schůzku s majitelem ET – Viktorem Straussem si domluvím na půl

šestou večer na starý, opuštěný most. Řekl jsem si o tři

miliony. Vím, že pro ně je cena nevyčíslitelná, ale nějak mě

to netrápí. Ty prachy mi vystačí na pár měsíců. Což je pro

mě nejdůležitější. Zaplatím dluhy a pak si udělám pořádný

prázdniny.

Jasně, že počítám s komplikacema. Jsem si jistej, že se to bez

nich ani neobejde. ET je nadnárodní korporace, stojící za výrobou

magických substancí a látek a těch nejlepších zbraní a

zbrojních technologií na trhu. A už nějakou dobu se pokoušejí o

výrobu dokonalého supervojáka. Zní to dost komiksově, ale

leckterá armáda by dala nevím cokoliv, aby ho mohla vlastnit.

Jenže na druhou stranu to byli pěkný parchanti, co používali

nejšpinavější metody pro dosažení cílů. Kdysi jsem málem

skončil v jejich spárech.

Strauss už je na místě. Asi ujíždí na módě filmových

úředníků – šedé vlasy, kulaté brýle rámující oči,

oholená tvář. Zabaleno do tmavého obleku, kabátu a naleštěných

polobotek. Nejvíc mě na něm fascinuje kufr v pravačce.

Prohlíží si mě. Asi mu připadám povědomý.

Vyměníme si kufry. Přikývnu hlavou a dám se na odchod.

CVAK.

Otočím se.

Hledím na hlaveň kapesního revolveru.

Já vám říkal, že budou komplikace.

Vždycky se nějaký objeví.

BANG!

Ruku si položím na ránu.

Pak se zapotácím a přepadnu přes zábradlí.

Strauss otevře kufr. Musí se přesvědčit, že jsou plány v

bezpečí. Zadá poslední symbol a… nikde nic.

„Ten parchant!“ zakleje a řve rozkazy do vysílačky.

Koupání v ledovým moři jsem kupodivu přežil. Straussovy lidi po

mně nějakou dobu ještě šli, ale i ten nejlepší čuchací pes se

časem unaví. Jakmile se situace uklidnila, vydal jsem se rozfofrovat

těžce vydřený prachy.

A co se stalo s plány, ptáte se? Prodal jsem je. Jak jinak.

Koneckonců nejsem neviňátko a nějak se živit musím.