Rozsévač smrti (Radovan Kolbaba)

Tato finálová povídka byla do soutěže přijata pod číslem 436.

Aegidios tiše stál a díval se, jak se jeho život rozpadá na prach.

Ti muži přišli z hor, brali si, co chtěli a bez slitování zabili každého, kdo se jim protivil. Ae se třásl po celém těle a nedokázal odpoutat zrak od otce. Ještě ráno mu slíbil, že spolu půjdou na ryby a teď z něj vytékala krev, stále rozšiřující jeho rudé posmrtné lože. V zoufalých hlasech žen zatažených do chatrče poznal svoji matku.

Bezmyšlenkovitě zvedl kámen a vykročil směrem k jednomu z lupičů otočených zády ukončit svůj krátký život a s ním snad i ten jeho.

Muž se sekerou se náhle otočil, ale nedíval se na něj. Místo toho, stejně jako ostatní vrazi, ukazoval někam na cestu.

Do vesnice vešel titán z pověstí. Vysoký, s černými vlasy i vousem, v bělostném chitónu. Čistý a upravený se nemohl více lišit od smečky, která napadla Aeho osadu. Narozdíl od nich neměl zbraň.

Lupiči na něj křičeli a dva okamžitě vyrazili jeho směrem. Zdálo se, že si jich nevšímá. Neochvějně jim šel vstříc a jeho oči viděly zároveň všechno a nic. Zastavil se, teprve když mu zastoupili cestu. Převyšoval je o dvě hlavy. Namířili na něj hroty nožů, ale v jeho tváři se neobjevil ani záchvěv strachu. Zdánlivě ledabylým pohybem je popadl za zápěstí. Prudce škubnul silnýma rukama a Ae zaslechl dvojici křupnutí spletených v jeden děsivý zvuk se skřeky svých majitelů. Neznámý je umlčel tak, že jim zlámal vazy.

Jistota, s jakou to provedl, i nečekanost odporu paralyzovala lupiče na dost dlouhou dobu, aby si černovousý obr stihl svléci chitón. Jakmile se proti němu rozběhl vyžilý muž s kopím, hodil mu ho přes hlavu. List zbraně jen těsně minul kůži, pod kterou se napínaly svaly hodné boha. Obr strašlivým hákem udeřil muže z boku do spánku. Cosi zapraštělo, chitón zevnitř zrudl, jako by kopiníkovi explodovala hlava.

Ae s vytřeštěnýma očima hleděl na rozsévače smrti, ukončujícího jeden život po druhém. Cizinec nesáhl po zbrani. Neměl to zapotřebí.

Ostatní nájezdníci vybíhali z prostých domů a nechápavě hleděli na drama před sebou. Scéna opravdu připomínala divadlo, protože něco takového snad nemohlo být skutečné. Mezi prvními vyběhl muž s širokými rameny, dlouhýma rukama a bílou klikatou jizvou přes vypouklé břicho. Musel být vůdcem bandy, protože jeho rozkaz neútočit a obklíčit svalnatého bojovníka poslechli všichni bez náznaku zaváhání.

Ze šesti mužů, kteří hlídkovali před domy, žil už jen jeden. Zlomená stehenní kost mu trčela ven a on se válel na zemi, sténal a hlasitě klel. Titán mu bez dívání dupl na hlavu. Ae se zaradoval, když uviděl umírat muže, který zabil jeho otce.

Nahý bojovník si prohlížel lupiče s kamenným výrazem ve tváři a nezdál se nijak poděšen patnáctkou ozbrojenců utahujících kolem něj smrtonosnou smyčku.

„Co chceš?“ vyštěkl na něj vůdce.

Snad ho to opravdu zajímalo, snad se jen snažil odlákat pozornost nepřítele od lučištníka za jeho zády.

„Smrt,“ promluvil neznámý poprvé.

Skokem horské kočky překonal vzdálenost k muži s lukem a než ten nasadil šíp na tětivu, popadl ho titán za vlasy a pěstí ho udeřil do ohryzku. Lučištník zachroptěl, jeho mrtvé tělo se vzneslo a udeřilo do jednoho ze spolubojovníků.

Aegidios stál jako zasažený Diovým bleskem a s pusou dokořán sledoval krvavý tanec. Héros ničil nepřátele pěstmi, nohama, lokty i hlavou. Bojoval ve stoje i na zemi, neustále v pohybu. Lámal kosti, prorážel žebra, drtil lebky i varlata. Lupiči vedle něj vypadali jako děti, zakopávající o vlastní nohy a neustále si zavazející. Všechny výpady jejich zbraní se míjely cíle a oni se jeden po druhém stavěli do fronty a čekali na příjezd převozníka.

Zjizvený velitel se držel v pozadí a vyčkával. Jeho chvíle přišla, když bojovník popadl v pase statného hromotluka, praštil s ním o zem, mrštně uchopil jeho ruku, kterou měl mezi stehny, lehl na zem a zvednutím pánve ji přelomil. Břichatý muž s dlouhýma rukama se dvěma skoky dostal k ležícímu hrdinovi a zaútočil ohavným těžkým kyjem.

Ae po celou dobu ani nedýchal, ale nyní zaječel jako siréna. Titán mu nemohl rozumět, přesto na poslední chvíli uhnul hlavou a kyj ho udeřil jen do ramene. Nahý bojovník popadl soka za kotníky a strhl ho k sobě. Poslední dva lupiči, jeden s kopím, druhý s rezavým mečem, jen stáli a hleděli, jak nepřítel kopl patou nos hromotluka do míst, kde měl mozek a jejich velitele uškrtil smyčkou svalnatých paží.

Černovousý vstal a upřel svůj pohled na zbývající nájezdníky. Ani se na sebe nepodívali, každý se rozběhl na jinou stranu. Prvního skolil titán ranou do týla, druhého Ae kamenem do hlavy. Nahý muž zkontroloval zasaženého, ale s proudy krve z něj vyprchal i život.

Drobný chlapec se na něj podíval a nesměle se usmál. V tu chvíli zapomněl na mrtvého otce i zbitou matku. Věděl jen, že pomohl hrdinovi v udatném skutku.

Agésiláos zavřel oči. Věděl, co přijde. Stejně jako po každém zabíjení.

Pomalu rozlepil víčka a hleděl na scenérii zamrzlou v čase. Mrtvá těla sebou přestala škubat v posmrtné křeči, nehybné obličeje vesničanů na něj bojácně hleděly z oken a zpoza domů, vychrtlý chlapec se proměnil v sochu vítězství vykoupeného velikou bolestí. I orel nad jeho hlavou se zastavil v letu a na stromech rostoucích v okolí se nepohnul ani lístek.

A mezi tím vším se procházel bůh v helmě. Agésiláův dobrodinec i mučitel. Áres, bůh bojového běsnění. Pijavice přiživující se na krvi umírajících.

Agésiláos neviděl pod jeho přilbu, přesto věděl, že se syn Dia a Héry usmívá a jeho úsměv se rozšiřuje s pohledem na každou z mrtvol.

„Pěkné,“ pochválil bůh svalnatého muže, zatímco v prstech držel bulvy pošpiněné prachem. „Bohužel ti stále jeden chybí.“

„Já vím,“ odpověděl Agésiláos a z jeho řeči čišel odpor k nesmrtelnému válečníkovi. „Mám ještě den.“

„Necelý,“ zakroutil bůh hlavou. „Víš,“ rozpřáhl ruce, ve kterých před okamžikem rozmačkal oči mrtvého lupiče a hodil je na zem, „nikdy jsem nelitoval naší dohody. Od toho dne jsi mi přinesl mnoho potěšení.“

Agésiláos, mocichtivý a hloupý, neskutečně hloupý, takřka před rokem slíbil Áreovi tři sta usmrcených lidí. Dohoda zněla, že je musí zabít bez použití jakékoliv zbraně. Za to bůh krvavé války obdaroval syna krále Lakedaimonu silou, jakou neoplýval žádný žijící muž. Napravil mu kulhavou nohu, za kterou se mu jeho vrstevníci vysmívali, a udělal z něj dokonalý nástroj zabíjení. Loutku pro vlastní potěšení.

„Já jí lituji každý den.“

„Nevaroval jsem tě snad?“ vysmíval se mu Áres.

„Nezdržuj,“ odbyl ho Agésiláos. „Musím zabít posledního člověka.“

„Nemáš kam spěchat,“ promluvil nesmrtelný posměšně. „Čas stojí,“ rozpřáhl ruce plné smrti. „Stejně v okruhu stovky stadionů nenajdeš nikoho, koho by si ty,“ ukázal na Agésiláa významně prstem, „považoval za vhodného k zabití. Vybil jsi všechny lupiče, dezertéry, násilníky i vrahy v dosahu. Nezbývá ti než vzít za vděk někým jiným.“

„Nevěřím ti,“ odsekl Lakedaimoňan hořce.

„Copak jsem ti někdy lhal?“ Agésiláos měl podezření, nemohl je však dokázat. „Nezapomeň, že pokud nedodáš, co jsme dohodli, vezmu si sílu zpět a s ní i cokoliv, co tě činí mužem. Budeš tak slabý, že tě bude bolet každý pohyb. Ruce se ti budou třást a nedokážeš se nakrmit či napít. Nebudeš ani schopný udržet svěrače. Neboj se, nenechám tě zemřít. Přenesu tě do některého z chrámů a nechám jeho kněžky, aby se o tebe staraly, utíraly ti sliny, krmily a kojily tě, i přebalovaly, dokud nezemřeš v neočekávaně vysokém věku. Po celou tu dobu bude tvé vědomí nezkalené a zahanbený budeš toužit po smrti, volat ji a žadonit o ni.“ Toto mu Agésiláos věřil. „I když,“ řekl bůh pokušitelsky, „jedna možnost tu je.“ Nahý bojovník mlčel. Předem věděl, že se mu Áreův návrh nebude líbit a přemýšlel, jestli ho nemá zarazit, než ho vysloví. „Ti chudáci,“ kývl nesmrtelný směrem k mrtvým vrahům, „nestihli vybít celou vesnici. Pořád je tu pár desítek lidí.“

„Nikdy!“ zakřičel Lakedaimoňan rozhodně.

„Měl jsi je zabít všechny,“ pokrčil rameny bůh. „Není tvoje chyba, že ti jednu smrt vzal podvyživený kluk. Vždyť ti ji vlastně dluží.“ Agésiláos se zahleděl na chlapce, který hodem, jakého by ani neměl být schopen, zahubil posledního z lupičů. „Bude jen spravedlivé, když si ji vezmeš zpátky,“ pokračoval Áres v přesvědčování. „Jeho otec je mrtvý, matka zneuctěná. Už ho na tomto světě nic dobrého nečeká. Vlastně mu pomůžeš.“

Černovousý muž si zakryl uši a víčka k sobě tiskl tak silně, až ho bolela. Božský hlas však rezonoval přímo v jeho hlavě.

„Víš, co se stalo Sisyfovi a Tantalovi? Věř mi, že to není nic proti tomu, co čeká tebe, jestli nedodržíš, cos slíbil.“

Aegidios s otevřenou pusou sledoval, jak si jej titán prohlíží očima, ve kterých hoch nedokázal číst. V duchu se viděl, jak mu hrdina děkuje za pomoc a vlastně i záchranu života. Třeba ho dokonce vezme s sebou neznámo kam. Ae by matku jistě uprosil a stal by se z něj velký hrdina bojující s nestvůrami a ochraňující bezbranné.

Vysoký bojovník vykročil pomalým, ale pevným, krokem směrem k němu. Vpíjel se do chlapcových očí a zastavil se teprve, když jeho stín zcela zakryl drobné tělíčko před ním.