Z K Á Z A R Á J E (Zdeněk Jarchovský)

Tato finálová povídka byla do soutěže přijata pod číslem 136.

Po večerech obyčejně krysařím, já, jeden z nejbohatších lidí z celé planety. Nejlépe berou před soumrakem, když kraj opouštějí lišky, které se také přemnožily, ale jejich maso je tuhé a páchne. Návnadu je třeba nahodit dál na trávu, kde nejsou žádné keříky a chvíli počkat. Na lehké škubnutí lanka odpovím prudkým zaseknutím, dvacet rychlých otáček navijáku, zvednu prut a krysa letí vzduchem na úrovni mé hlavy. Na to už mám gryf, pravou rukou hmátnu po klacku, třísknu jí po hřbetě, to jí přerazí páteř. Zmítající se tělíčko položím na korunu zdi a následuje druhý úder do hlavy. „Jak nehumánní a neestetické,“ řekla by moje žena pohrdavě a zvedla svůj patricijský nosánek nahoru. Ale není tady už skoro deset let. Asi odcestovala do krajiny nesladšího dětství a je od ní klid. Myslel jsem, že žije v residenci svého děda, sekýruje služky a pomlouvá kamarádky, ale ta mramorová ruina je prázdná. Co se týče mě, je daleko míň humánní umírat hlady, nebo jíst nafouklé konzervy. Potřebuji úspěšně zaseknout nejméně desetkrát za večer do zásoby na horší časy.

Dívám se po kraji a smířeně pozoruji pustinu. Na silnicích zarůstají keři rezivé vraky aut a dříve honosným vilám se propadají střechy. Po obloze se věčně honí černá hejna vran a nějací dravci. A to jsem způsobil já osobně jediným vynálezem, za který jsem dokonce dostal Nobelovu cenu. Podařilo se mi odhalit lineární polarizaci tachyonových vln a rozštěpit je. Stručněji to vysvětlit nejde. Každá taková vlna se skládá ze dvou kruhově polarizovaných vln, pravé a levé, a s jejich pomocí můžete cestovat v čase. Šíří se totiž i v protisměru. Nehrozí nebezpečí efektu motýlího křídla a můžete si dokonce vybrat způsob návštěvy minulosti – aditivně i substitučně. Pro lepší pochopení, při návštěvě popravy Giordana Bruna máte na výběr: zúčastnit se jako pouhý pozorovatel, anebo okusit žár hranice na svém těle. Stačí jen vybrat pravou či levou polarizaci tachyonu.

První výlet v časové loďce jsem řídil osobně jako pokusná osoba, kdo jiný by si troufl usednout do takového pochybného vehiklu. Zpět do mých nejlepších prázdnin za kamarády na břeh potoka a v substitučním módu. To abych si pochutnal na racích a pstruzích pečených na ohni, na borůvkách a našem vyhlášeném domácím sýru. Kamarádi žertovali, čutali jsme fotbálek a já si užíval dětství stejně jako před lety. Báječné až do večera, než se ozval zvon z věže kostela. Všichni jsme se rozprchli po domovech a otec mi to odpoledne spočítal na tři rány lískovkou. Potom přišla dřina s krmením, která mi z paměti docela vypadla, uklidit dvůr, uvařit večeři a umýt nádobí, protože macecha ošklivě pokašlávala a simulovala tuberkulózu. Pozdě večer na stole ležel jen ten domácí kmínový sýr s trupelovitým chlebem, oboje zavánělo plísní.

Když jsem se rozčarovaný vrátil ze svého dětství jako hrdina, doktoři mě prohlédli a za pár dní se rozjela výroba časových loděk podle mého patentu. Každý se přece chce vrátit alespoň na chvíli do bezpečí mateřské náruče, do doby, kdy otec byl zdravý a veselý, hrát si s dávno zapomenutými nebo ztraceným kamarády.

Vypukl nepředstavitelný kšeft a mé konto narůstalo raketovým tempem, tykání mi nabídl i Bill Gates. Všichni se chtěli vrátit a znovu pocítit to štěstí, třeba jen z dálky, aditivně. Malé loďky pro jednotlivce, rodinné čluny, i obrovité kontejnery určené celým výpravám. Turistické kanceláře zaplavily obyvatelstvo světa nabídkou zájezdů do krajin nesladšího dětství. A lacino. Masová výroba loděk ještě srazila ceny a cestování časem nespotřebovalo ani mnoho energie. Pláže Havaje osiřely. Stačí zasaturovat elektrickým proudem dva supravodivé prstence a může se cestovat sto let. Strana zelených opět propadla u voleb, svět se změnil za pár dní a hned za ekology zkrachovali psychiatři. Nejlepší terapií je přece malý výlet do šťastných časů.

Vedlo se mi stále lépe a měl jsem se mít víc na pozoru. I když jsem ženy příliš nevyhledával, vyhledávaly ony mě. Proto mě do půl roku oženili s prominentní krasavicí, protože její rodina potřebovala můj kapitál. Tak jako staří kreténi vodili své oběti k Mínotaurovi, obětovali se slávou tu nejkrásnější z dcer, úhledně zabalenou do hedvábí. Proto na mě hleděla z výšin, na kmána, plebejce, který neumí ani pořádně rozeznat šest druhů vidliček po levé straně talíře a neposlouchá Vivaldiho. Ne, byli to Kréťané a já jen šedivý a nudný bobr z Ústavu fyziky času. Když mě má žena představovala ve společnosti, nezapomněla se pohrdavě se uchichtnout, jako by vedla nějakého chovance.

A toho Vivaldiho jsem nikdy nepostrádal a nyní ani svou drahou a nákladnou polovici. I když na druhé straně by mě velmi bavilo sledovat, jak se s odporem ryje v záhonech zeleniny, protože nejen masem živ je člověk. Jak by pobouřeně pištěla nad žížalami a s kolíčkem na nose přehazovala kompost. A co teprve její bazén, chlouba domu, přeměněný na cisternu. Při každém dešti po žlabech natéká voda na zalévání zeleniny i na pití, protože vodovod vydal poslední rezavou kapku před pěti lety. Důležité jsou i opravy sítí chránících záhony, na které vrány stále zkouší nalétávat. Dříve jsem je s potěšením střílel, ale došly mi náboje. Každé ráno obcházím zdi a zabezpečuji je proti podhrabání, je třeba stále ucpávat odpadní potrubí střepy a mít se na pozoru před dorůstajícími stromy a keři okolo zdí. Život se stal bojem o přežití.

Můj vynález změnil svět až příliš. Konjunktura vydržela pět let, než jsem začal větřit malér. Všechny výpočty jsem znovu kontroloval, použitím štěpené tachyonové vlny nemůžete nic na historii opravit ani zkazit. Jenže se začali ztrácet lidé. Prostě se nevraceli. Zapůsobil neočekávaný faktor pokrevních pout, který se matematice vzpírá. Došlo až ke globálnímu nařízení o zákazu cest do minulosti a jen mně byla povolena poslední průzkumná cesta a nalezení východiska. Nejdříve jsem zamířil k otcovu statku. Stál na svém místě, jen u boudy ležel uvázaný mrtvý hlídací pes a u žlabů zdechlé krávy, pole zarostlá ohnicí a lebedou. Tvrdý a lakomý sedlák neopouští půdu jen tak. A přece by nenechal zvířata přivázaná, kdyby se nehodlal vrátit. Chalupa mého děda, o čtyřicet let dříve na časové ose, mě vítala propadlými došky a stejnou samotou. Zamířil jsem směrem na Waterloo, kde se vítr honil v nedozrálém obilí a neřadila se vojska, nikde ani živáčka. Prošel jsem zpustlý Řím, tam pod sochou Kolosa spali prašiví psi. I Davidův chrám stál nedotčený, ale stejně prázdný jako statek mého otce. Zamířil jsem o tisíc let zpět a pět set kilometrů na jihovýchod. Loďka času se zastavila u nivelačních příkopů opuštěných základů pyramid. Ani tam již nežili lidé, také odcestovali zpět, to mi konečně došlo. Dělníci pohodili nářadí a přisedli do časových loděk ke svým dětem a ostatním příbuzným. Jenže stopy mířily dál do hloubi času.

Definitivně se mi zbytek vlasů zježil hrůzou, když jsem přistál zpět u svého ústavu, kde jsem byl, podlé mé ženy, chovancem a nenašel jediného člověka. Pistole strážných se povalovaly na stole, hluchý telefon, elektrické zásuvky bez energie. Ani jsem si nemohl zkontrolovat stav svého konta. Na podlaze vrátnice se povalovaly noviny se senzační zprávou, Bill Gates odcestoval. Všichni dali přednost jistotě dětství před nejistotou budoucnosti. Ale i jejich matky a otcové pochopili, kde jim bude lépe a nechali se odvézt proti času o generace dál a dál.

Všichni odešli a zanechali příslovečně plné hrnce. Obchody sice zaváněly hnilobou vypnutých lednic, ale mouky a trvanlivých potravin jsem si mohl nabrat po libosti. Na parkovištích stály dopravní prostředky všeho druhu i s plnými nádržemi a startovacími klíčky.

Posílil jsem obvodové zdi své vily, navozil zásoby a nakonec zazdil bránu. Právě včas, přemnožená havěť všeho druhu mi hrozila sežráním. Historie i svět se vyprázdnily, i když někde určitě zůstali nějací lidé. Jen chudí, zaostalí, izolovaní, anebo moudří. Já se k nim nepočítám, smím se jen kát a přemýšlet o lidských touhách. Nic se nedá napravit. Stýská se mi po blahobytu a dostatku i slávě. Pracuji tvrdě, jím uboze a stačí málo, zlá zima nebo teplejší léto a zemřu osamělý.

Když se dívám do každého ze zrcadel, a co jich v domě je, vidím jen vyschlého hastroše v cárech saka nejluxusnější značky. Tváře propadlé a vyhaslé oči, z dásní mi trčí zčernalé pahýly zubů podobné ohořelým vánočním františkům a bolí. Časová loďka čeká stále v pohotovosti a supravodivé prstence jsou aktivní, ale velmi váhám. Historie zamrzla uprostřed času, vykotlaná jako moje zuby a mě čeká jen samota, přesto zůstávám. Tuším, kam všichni odešli. Měli krátkou paměť. A také byli líní, pohodlní a s nedostatkem fantazie. Přesvědčili Kaina, že nemá cenu se rozčilovat kvůli jedné ovci a ztekli brány ráje. Tam musí být pravé peklo.